O čem nemluvíme

  Hezký den, když mi moje psychiatrička oznámila, že vykazuji rysy hraniční poruchy osobnosti, nějak jsem si nebyla schopná pod tím nic představit. Jaké bylo mé překvapení, když jsem z webu PhDr. M. Peterkové vyčetla, že je to vlastně nový zaobalený název pro tak profláklou psychopatii. Aha, takže jsem vlastně psychopat. Paráda. A ještě je to údajně neléčitelné, protože je to již zakořeněné v povaze člověka. Například deprese je na rozdíl od poruchy osobnosti stav, který může po čase ustoupit. Jedná se u ní hlavně o nedostatek serotoninu v mozku, který se navyšuje léky. PhDr. Peterková však nabízí jistou naději: „kdo opravdu chce, může korigovat své projevy a určité změny v prožívání a chování přece jen dosáhnout“. A jak poznáte, že vaše osobnost už nespadá do mezí normálnosti, a tak lze tak hovořit o poruše osobnosti? Nejvíc se to projeví ve vašem osobním životě. Člověk přestává „fungovat“. Jeho chováním již netrpí jen on sám, ale i lidé v jeho okolí. Charakteristické pro tuto por...

  Hezký den, dnes bych vám zde ráda napsala něco o panické atace, kterou prožívá člověk ve chvíli, kdy ho doslova pohltí záchvat úzkosti. Ataka může přijít naprosto kdykoliv a člověk ani nemusí znát důvod toho, proč se to zrovna děje. Může to být strachem z nějakého místa (přeplněná MHD, náměstí, atd.), z člověka nebo z určité situace. Většinou se to v tu chvíli nedá přesně definovat. Co je ale jisté, je fakt, že člověk je tímto stavem úplně paralyzovaný a může mít dokonce pocit, že dostal infarkt. A to jako fakt. Při atace se svírá hrdlo, cítíte bolest na hrudi, potíte se, třesou se vám ruce, podlamují kolena, špatně nebo jen těžce se vyjadřujete, atd. V případě, že vás popadne záchvat paniky, je nejlepší odejít od toho, co zrovna děláte nebo co se děje (např. vystoupit z autobusu; odejít na místo, kde je méně lidí, atd.). Samozřejmě nejhorší je, když se ataka ohlásí v době, kdy jste ve škole, v práci nebo na jiném nevhodném místě. Sama to znám. Potom je dobré mít po ruce „první p...

Krásný den, dnešek byl velmi zajímavým dnem, dokonce bych řekla, že jedním z těch šťastnějších za poslední dobu. Abych začala od začátku.. Včera jsme stály s kolegyní před kanceláří a probíraly vše možné od pracovních věcí až po sociální sítě. Když v tu prohodila: "přemýšlela jsem, že bych se stala tou food-bloggerkou, ale nevím". A tak jsme se dostaly k tématu online předávání zkušeností, ať již prostřednictvím stránek, e-booků či webinářů. Vyprávěla jsem jí, že přemýšlím o tom, že bych se právě do takové činnosti pustila, ale pořád nemám jasně stanovený koncept a hlavně mám strach. Mám strach, že se něco pokazí, že se mi okolí vysměje a raději to potom vzdám. Jako všechno. Vždycky. Když se nedaří. Nenávidím ten pocit, když vím, že dělám zbytečně katastrofické závěry. Co kdyby? Rozum mluví jasně, tělo neposlouchá. Přitom se mi všechno zpětně jeví jako absurdní. Zatím začarovaný kruh... Druhý den mi vyprávěla, že se do téhle činnosti asi díky mně dá, byla jsem rá...

Takže toto by měl být úvodní příspěvek. Jak začít? Chtěla jsem začít nějakou tou autobiografickou pasáží, ale víte co? Budu raději psát tak, jak mi myšlenky přichází. První blog jsem si založila už kdysi na střední škole. Tenkrát byl obsah takový, jaký odpovídá holce, která je čerstvě v prváku a její jediné koníčky jsou kamarádi, celebrity a party. Ano, party (k tomu se dostaneme později). Tenhle blog neměl ale dlouhé trvání a upřímně doufám, že ho ani moc lidí nestačilo zhlédnout. Následující pokus se odehrál v roce 2011, kde jsem se snažila přiblížit beauty blogerkám a napsala jsem několik recenzí na kosmetiku, beauty boxy a produkty zdravé výživy. Článek jsem přidala tak jednou za pár měsíců a sama jsem cítila, že to není ono, že mě to nebaví a nenaplňuje, naopak jsem si připadala blbě. Hlavně když mi někdo ze známých řekl, že na můj blog náhodou narazil. V tu chvíli jsem přestala příspěvky přidávat. Nebylo mi to příjemný. Tak moc jsem chtěla být vidět, ale na dru...